I. Obecná politologie

Politologie jako pojem
Pojem politologie použil poprvé německý teoretik Eugen Fischer-Baling (1881-1964). Jeho pojem se však ujal spíše na východě. Západní věda používá pojem politická věda (Political Science, science politique, Politische Wissenschaft – tohle označení je mnohem starší. Používalo se již v 16. a 17. století. Pojem „science politique“ použil například Jean Bodin v sedmdesátých letech 16. století). Název politologie vznikl ze složení dvou starořeckých slov: politiké - umění spravovat obec, stát a logos - zákon, slovo, výklad. Správněji by se měl zřejmě používat pojem politikologie, v českých poměrech se však vžila politologie. Zabývá se popisem a hodnocením politických jevů, jako jsou fungování státu, politického systému, vládních a mocenských organizací a autorit, politické ideologie, význam a chování veřejnosti ve vztahu k politice, nakonec také mezinárodní a globální vztahy. Hlavním předmětem politologie je politická moc a její praktické uplatňování.
Politikou jako teorií a zároveň předmětem lidského bádání se zabývali učenci už ve starověku. Během středověku byla politika chápána v náboženském kontextu. Vědecké bádání o ní se tak začalo prohlubovat až v době renesance a humanismu. Až během francouzské revoluce a s nástupem pozitivismu se stala jednoznačně samostatným předmětem vědeckého zkoumání.
Politologii členíme na tři základní směry. První z nich je normativní politologie. Ta se zabývá filosofickými metodami, dochází od obecných východisek ke konkrétním závěrům, hodnotí a zvažuje, co by mělo být přítomno ve společnosti a v politice. Zjednodušeně řečeno. Zabývá se normami, platícími ve světě politiky, tedy tím, co by mělo být správné a co nikoliv. Druhým směrem je deskriptivní (pozitivní) politologie. Ta  popisuje politické jevy, politickou praxi, politické instituce a mocenské autority. Nehodnotí je, pouze je diagnostikuje. Predikativní (prognostická) politologie se oproti tomu snaží se o předpovídaní budoucích politických skutečností a procesů. Zabývá se také možnostmi ovlivňování budoucího vývoje.
Politická věda zároveň nabízí veliké množství znalostí. Předně o politickém prostředí, v němž se lidé pohybují. Politické prostředí v sobě zahrnuje instituce a mechanismy, na jejichž základě tyto instituce fungují. Dále o politických cílech a jejich ideologickém zakotvením. O politických prostředcích, které jsou nutné pro dosažení cílů, což v sobě zahrnuje moc, informace, politické pohnutky, motivaci i autority a chování. A v neposlední řadě o spektru postupů a strategií při realizaci politiky.
Jinou kategorií jsou vědecké metody při teoretickém výzkumu v politické vědě. Nejsou ničím originální a přebírají mechanismy jiných společenských věd. Vedle analýzy (rozbor, rozklad) a syntézy (spojování)je to samozřejmě indukce (zobecnění), dedukce (odvozování, vyvozování), ale i komparace (srovnávání). V rámci politologie můžeme postupovat metodami diachronními (ty sledují vývoj v delším časovém úseku) a synchronními (ty sledují politiku ve stejné době, přitom však na různých místech).

Členění politologie
V roce 1948 navrhla v Paříži mezinárodní skupina expertů v rámci UNESCO následující  rozdělení politické vědy:
1. Politické teorie: a) politické teorie b) dějiny politických idejí
2. Politické instituce: a) ústava b) ústřední vláda c) regionální a místní vláda d) veřejná správa  (pozdější „administrativní věda“) e) ekonomické a sociální funkce vlády f) komparace politických institucí
3. Strany, skupiny a veřejné mínění: a) politické strany (později „politické teorie“) b) skupiny a sdružení
4. Mezinárodní vztahy: a) mezinárodní politika b) politika a mezinárodní organizace c) mezinárodní právo

Institucionalizace politologie
Složitým procesem byla institucionalizace politologie jako vědy. V první fázi se politické myšlení šířilo na univerzitách. Teprve později vznikaly první odborné politologické časopisy a nakladatelství, odborné politologické skupiny a výzkumná pracoviště politických věd. Následující řádky nabízejí stručný přehled nejzásadnějších událostí v dějinách institucionalizace politologie.

Důležitá data
1622 – založení katedry rétoriky a politiky v Upssale ve Švédsku
1795 – vznik Ecoles spéciales des Sciences politique v Paříži
1795 – založení Academie des Sciences morales et politiques v Paříži
1857 – založena první katedra historické a politické vědy na Kolumbijské universitě v New Yorku
1871 – vznik Ecole libre des Sciences politiques v Paříži
1874 – ve Florencii založena Scuola di Scienze Soziali Cesare Alfieri
1875 – v Paříži začíná vycházet časopis Anneé politique
1877 – na Univerzitě Johna Hopkinse v Baltimoru vzniká Historická a politická asociace, která vydává edici politologických a historických prací
1880 – v New Yorku založena School of Political Science
1886 – na School of Political Science začíná vycházet časopis Political Science Quarterly
1894 – v Paříži začíná vycházet časopis Revue politique et parlamentaire
1886 – začíná na Kolumbijské universitě vycházet časopis Political Science Quaterly
1895 – při Londýnské universitě je založena London School of Economics and Politics,
1901 – na universitě ve Wisconsinu vzniká první samostatná katedra politické vědy (Department of Political Science)
1903 – založena APSA American Political Science Association
1906 – APSA začíná vydávat časopis American Political Science Revue
1913 – v USA se politická věda vyučuje již na 336 vysokých školách
1918 – centrem politických studií v nově vzniklém Československu je UK v Praze (navazuje na Husa, Palackého a Masaryka)
1023 – ve Frankfurtu vzniká Institut fur Sozialforschung (už v 19. století vznikla v německu filozofická a historická škola súzkou návazností na Hegela, Marxe a Kanta)
1950 – založena IPSA International Political Science Association

II. Vývoj politického myšlení

Starověkem nazýváme období od vzniku prvních států až po 5. resp. 6. století n.l. Za konec starověku se obecně považuje pád Říma. Možným koncem tohoto období však můžebýt také uzavření tzv. Platónské akademie v roce 529. Starověká společnost je společností otrokářskou. Vznikají první monarchie, teokracie, ale v Řecku se začíná formovat i demokratický stát. Politiku v tomto období ovlivňuje do jisté míry mytologie a zejména náboženství. Za nejvýznamnější vynález starověku musíme považovat jednoznačně vznik státu. Jde o nejvýznamnější politickou instituci vůbec. Stát dává politice rámec a pravidla.

Egypt:
Historie Egypta patří mezi nejdelší souvislé historie sjednoceného státu. Nilské údolí vytváří přirozenou zeměpisnou oblast. Snaha ovlivnit koryto řeky Nilu vedla ve třetím tisíciletí ke vzniku jednoho z prvních států na světě.
Úlohu státu odvozovali Egypťané od jeho role v řádu vesmíru. Stát byl tedy jasně daný a neměnný. Na počátku byl chaos a stát zavedl na zemi řád. Vznik státu se stal postupně součástí rozsáhlé mytologie, která byla první teoretickou politickou koncepcí. Hovořila o původu a podstatě moci faraóna. Panovník, v tomto případě faraón, byl ztělesněním boha a měl neomezenou moc. V dochovaných mýtech existují i konkrétní politické rady jak například postupovat v případě rebélie, jak se chovat k poddaným apod.

Mezopotámie:
Mezopotámské dějiny nejsou na rozdíl od Egypta dějinami jediného státu. V místě úrodného soutoku blízkovýchodních řek existovalo několik desítek různorodých civilizací, které byly soustředěny původně do městských států. Teprve později vznikaly rozsáhlejší státní útvary. Jednotným politickým rysem je osobnost vladaře. Ten byl správce veřejného majetku, vojenským velitelem a zároveň nositelem právního rámce. Vystupoval jako zprostředkovatel vůle bohů. Někteří vladaři sepsali právní zásady do takzvaných zákoníků. Sumerským zdrojem práva jsou zákony Urnammua (zhruba rok 2100 přnl.). Ty zaručovaly například ochranu ekonomicky slabšího člena společnosti před silnějším a počítaly například s odškodnění za vzniklou škodu. Mezi akkadské zdroje práva řadíme Chammurapiho zákoník (1800 přnl.). V něm platila tzv. zásada odplaty (oko za oko, zub za zub), nebo naturální restituce (zabil otroka, dá jiného).

Indie:
Starověké politické myšlení má svou specifickou podobu v Indii. Zajímavým fenoménem je existence civilizací kolem měst Mohendžodaro a Harappa. Šlo o vyspělou obchodnickou kulturu s mimořádně zajímavým sociálním rozvrstvením. Absence rozsáhlejších staveb dává tušit o existenci fenoménu sociální rovnosti. Archeologové však ještě výzkum této civilizace zcela nedokončili. Zlomovým bodem v politických dějinách Indie je příchod kmene Árjů, kteří do oblasti přinesli tzv. Védskou kulturu se specifickým náboženstvím, brahmánismem (z něho se později vyvinul hinduismus). Védy jsou teologické, právní, ale také politické texty, jejichž rozsah je šestinásobný oproti Bibli. Podle tvrzení některých znalců sánskrtu (védský jazyk) Bible z véd nepřímo vycházela (společné příběhy: potopa, náznak monoteismu...). Rozlišujeme čtyři druhy véd: Rgvédy- knihy veršů, chvalozpěvy, Sámavédy- knihy písní, Jadžurvédy- verše obětních rituálů (bohyně Khálí), Atharvédy- zaklínadla, magické formule
Indická společnost je charakteristická svým kastovním systémem. Vzniklo tak několik sociálních vrstev, vzájemně izolovaných, jakýchsi společenských tříd: bráhmani = kněží,
kšátrijové = vládcové, králové, bojovníci, vajšjové = svobodní lidé, šúdrové = podrobené národy, árjové = zapuzení, domorodé kmeny, které podržely svou víru, váleční zajatci a otroci.
Ve starověké Indii vznikaly také další náboženské systémy, které proti kastovnictví bojovaly. Je jím například džinismus. Jeho zakladatelem byl Mahávíra (byl tzv. džinem-vykupitelem), který pocházel z bohaté rodiny a zřekl se všech světských radostí. Svůj směr postavil na askezi a sociální rovnosti. Ideálním koncem života je podle nich smrt vyhladovění. Tento princi, hladovku, používal k šíření svých politických idejí také jeden z posledních džinů moderních dějin, Gándhí, kterého při snaze o smíření mezi hinduismem a islámem v Indii zavraždil ortodoxní muslim.
Mezi alternativní náboženské směry starověké indie patří také budhismus (jeho zakladatelem je princ Siddhárta, z něhož se stal po dlouhém putování Buddha – osvícený). Z něho se v Japonsku vyvinul zen-buddhismus a v Tibetu lámaismus. Rozvíjely se také ortodoxní systémy, kterými jsou například sánkhja a jóga. Indická náboženství byla objevována v Evropě během 19. století poté, co byl rozluštěn sánskrt a stala se inspirací například pro Nietzscheho nebo také Hitlera, který používal staroindickou symboliku.

Čína:
V absolutní izolaci od okolního světa se rozvíjela čínská starověká civilizace. Její kulturní izolovanost se projevila v dlouhodobé stabilitě a kontinuitě. Až do zániku císařství v roce 1911 se civilizace vyvíjela až na výjimky bez výkyvů. Teprve pronikání evropských prvků do čínské společnosti po vzniku republiky tento stav změnilo. I tak je ráz čínské společnosti značně specifický a v mnohém navazuje na starověké tradice. Ty jako první pojmenoval Konfucius (551-479 přnl.). Jeho význam pro čínské politické myšlení je nesmírný. Jeho filozoficko-politické myšlení (konfuciánství) se ve 2. století přnl. stává státní doktrínou a ovlivňuje čínskou společnost dodnes. Pokračovatelé jeho rodu se v průběhu čínské historie těšili obrovské úctě a participují okrajově dokonce i na současném komunistickém systému. Jeho nejvýznamnějším dílem je Kniha proměn. Jde o nejstarší zachovaný dokument čínského myšlení a pojmenovává mravní zásady příslušníka čínské společnosti. Svět je podle Konfucia založen na kontrastu protikladů (světlo, pohyb, život- jang; klid, hmota- jin). Sepsal také Knihu listin, což je komentovaný soubor legislativních dokumentů starověké Číny. Jeho učení se příklání k člověku a k praktickému životu. Ideálem je podle něj zralý, světa znalý mudrc, který zná svou míru a nikdy není okázalý. Základními hodnotami je skromnost, poctivost, vážnost, mravnost a úcta k autoritám. Má-li být podle něho zajištěn řád státu a blaho celku, musí každý začít sám u sebe, ve svém vlastním nitru. Důležitým prostředkem k dosažení ideálního stavu je správná výchova. Mimo jiné požadoval rozšíření a zlepšení veřejné výuky a založil veřejný pedagogický systém (navíc on sám vedl elitní školu, kterou navštěvovaly za jeho života tisíce mladých mužů). Stát má podle Konfucia fungovat na základně právního rámce, zákonů. Ty platí pro všechny stejně, jediným pozemským arbitrem je císař. Stát má fungovat na základě precizního a nechybujícího byrokratického aparátu, v němž platí zásady kariérní nadřazenosti a podřazenosti.
Kontrastem  ke konfuciánství je taoismus, jehož zakladatelem byl Konfuciův současník Lao- c´ (v překladu „Starý mistr“). Je mu připisována Kniha o cestě a ctnosti, podle které není smyslem lidského života ukázat druhým, co umíme, ale uzavřít se do sebe a dokázat si své schopnosti. Hlásá vnitřní vyrovnanost, oproštění od poct, skromnost, klid a vyrovnanost (což není v rozporu s konfuciánstvím), dále soulad s přírodou a je pro aplikaci přírodních jevů do lidského života. Jeho přístup k životu je až křesťansky mravný. „Oplacej zlobu ctností,“ říkal Lao-c´. Vládce má podle něj panovat bez zbytečných zákonů, příkazů a zákazů, protože s přibýváním zákonů stoupá počet zlodějů a lupičů. Jeho učení je až anarchistické. Odmítá totiž stát, doporučuje se zříct poct a nesouhlasí s byrokratickým aparátem. Jeho učení má na rozdíl od konfuciánského kolektivismu individualistické rysy. Nejlepší svět je podle Lao- c´ bez zákonů, pravidla si určují sami jednotlivci.
Zatímco taoismus by se dal přiřadit k levicovému proudu, konfuciánství ke středu, pomyslné pravicové myšlení reprezentuje v Číně mohismus. Jeho zakladatelem je další Konfuciův vrstevník Muo-Ti. Jeho základním heslem je „Napomáhat obecnému blahu a bojovat proti zlu“. Odsuzuje válku jako prostředek prosazování idejí. Vedl dokonce kampaně proti zbraním za odzbrojování.Jeho základními hodnotami je tradice, úcta k čínskému náboženství a rodina.
Originální ve svých postojích byli legisté, kteří se snažili navázat na Konfuciovy myšlenky, i když je považovali za nedokonalé. Požadovali zavedení průhledné a obecně prospěšné legislativy. Doposud totiž čínské soudy čerpaly své prameny z tradičního práva. Dalo by se s určitou nadsázkou tvrdit, že šlo o první představitele čínského parlamentarismu.

Antika
Promyšlené politické koncepce se naplno rozvíjejí ve starověkém Řecku a Římě. Obě civilizace vycházejí z polyteistického náboženského konceptu (více bohů). Politické úvahy můžeme zachytit už v dílech Homéra a Hesioda. Lidstvo však podle těchto myslitelů bylo pouhými loutkami v rukou olympských bohů. Popírali svobodu lidské vůle a politickou realitu vnímali jako výsledek dlouholetého přirozeného práva, které uspořádalo podle bohy stanoveného konceptu soudobé společenské uspořádání.
V předsokratickém období lze zmínit několik filozofů (Řekové zakládají filozofii jako novou vědní disciplinu; fileo sofia = láska k moudrosti), kteří se zabývali politickými konsekvencemi fungování řecké společnosti. Jedním z nich je bezesporu anarchisticky orientovaný Pýthagoras. Odmítal řecký způsob politického a náboženského života. Neuznával řecký městský stát – polis. Byl zakladatelem sekty, která měla mnoho společného s indickým a čínským způsobem života (askeze, vyrovnanost, disciplina). Neschvaloval používání zbraní (antimilitarismus) a nesouhlasil s jakoukoliv formou totality (neschvaloval například vládu tyrana Polykrata). Olympský polyteismus kritizoval Xenofanes z elejské školy (podle města Elea). Tvrdí, že nemůže existovat více bohů, protože jeden bůh nemůže vládnout nad ostatními. Zároveň se ptá, proč bohové vypadají jako Řekové, proč nejsou například černí? Odpovídá si tím, že náboženství je pouhou alegorií. Člověk totiž není schopen pochopit pravé fungování světa, a proto si vymýšlí Olymp, kterým si vše vysvětluje. Náboženství je pro lidstvo velmi pohodlné, a navíc brání člověku vytvořit si vlastní názor. Xenofana doplnil další Eleat Parmenides, který navíc kritizoval fatalismus. Tito myslitelé jsou z politického hlediska důležití proto, že do myšlení zavádějí skepsi a racionalismus (rozumové poznání skutečnosti). Ve světě není tedy nic dané a člověk má právo kritizovat soudobé společenské poměry.
Počátky řeckého politického myšlení jdou ruku v ruce s rozvojem řecké politiky. Zejména v 5. století totiž nastaly zásadní přeměny ve společenském a politickém životě Athén. Postupně vznikala athénská demokracie. V roce 507 přnl. byla schválena Kleisthénova demokratická ústava, která zaručila každému Athéňanovi stejná práva bez ohledu na jeho společenské postavení. Definitivní přechod k demokratickému zřízení v Athénách byl následně dokončen za dalších zhruba 60 let za Periklovy vlády.
Zásadní roli v tomto procesu měli mimo jiné sofisté (sofistai = učitelé moudrosti). Patřil mezi ně Sokratés (469-399 přnl.), který se během Peloponéských válek zapojil do diskusí o nové ústavě, ve kterých se střetli příznivci demokracie a aristokracie. Sokrates demokracii odmítl a postavil se na stranu aristokratů. Demokracie podle něj může vést k populismu. Sokrates působil hlavně jako pedagog. Své žáky vyučoval formou dialogu a vychoval tak významné athénské politiky (Platón, Kritiás). Sokrates byl athénskými demokraty odsouzen ve střepinovém soudu k trestu smrti (vypil číši bolehlavu).
Sokrates sám nic nenapsal, ale všechny jeho myšlenky shrnul a navíc významně rozvedl jeho žák Platón. Jeho idealistické učení se stalo základem mimo jiné i pro středověkou patristiku.
Z politologického hlediska je nejzásadnější jeho učení o ideálním státě, kterým se zabývá ve svém nejdůležitějším díle Ústava. Platón vychází z toho, že liská společnost ve své organizované podobě je výsledkem dělby práce, jejímž nositelem je stát. Nejvyšší ctností člověka je spravedlnost. Svět tvoří organický řád. Co platí pro člověka, platí také pro stát. Spravedlnost je tedy také základní vlastností ideálního státu. Stát tvoří tři skoupiny: 1. filozofové, 2. strážci a 3. pracující. Úkolem třetí skupiny je zabezpečení výživy pro stát. Jejich nejvyšší stností je poslušnost. Nejsou však samostatní ve svém rozhodování, proto jim nemá příslušet rozhodování o politických otázkách. Filozofové mají spravovat stát. Jsou schopni rozumové analýzy a plně se ztotožňují se zájmem státu. Strážci mají stát chránit proti útokům zvenčí. Jsou poctiví a spravedliví. Podle Platóna by neměli mít rodinu ani majetek. Projektoval strážce oprostit od všech pozemských starostí i žádostí. Mají udržovat harmonii jednotlivých složek společnosti. Celý tento systém má vést k jedinému kýženému cíli společnosti – stabilitě.
Platón zavádí první terminologii do státoprávní teorie. Rozlišuje pět forem státu. Aristokracie – vláda vznešených. Podle Platóna nejideálnější způsob vlády. V jeho pojetí však nejde o rodovou vládu, ale o vládu filozofů, kteří dbají o spravedlivé blaho lidu.
Timokracie – vláda ctižádostivých. Vlády se v tomto případě chopí jedinci, kteří usilují pouze o své blaho a touží po hmotných statcích.
Oligarchie – vláda nemnoha, vláda bohatých. Majetek se v tomto případě stává podmínkou pro účast ve vládě. Chudí nemohou ovlivňovat správu polis. Oligarchie většinou vyvolá nenávist zbytku společnosti, což vede k třídním konfliktům.
Demokracie – vláda všech. Vede k populismu a později k ochlokracii, tedy vládě lůzy.
Tyrannida – nespravedlivá vláda mocichtivého jedince, který potlačuje vůli lidu, neumožňuje opozici, vykořisťuje společnost a obohacuje se na druhých.
Politické učení rozvíjí Platón ještě ve spisu Zákony. K základní hodnotě – spravedlnosti – přidává další důležitou hodnotu – svobodu. Hovoří také o dělbě moci a upřednostňuje zastupitelskou demokracii před demokracií přímou. Jeho důležitým činem je založení Akademie v Athénách, což byla po celou dobu antiky jedna z nejvýznamnějších vzdělávacích institucí, jejíž uzavření v roce 529 nl. Císařem Justiniánem je považováno za definitivní konec antiky.
Na Platóna navázal jeho žák Aristoteles (384-322 přnl.). Jeho myšlení stojí na začátku tzv. helénismu, který rozšiřuje vlivem expanzivní politiky Alexandra Makedonského a jeho následovníků řecké myšlení a kulturu do ostatních částí tehdy známého světa, včetně Říma. Je mnohem praktičtější než Platón. Zatímco Platón je reprezentantem deduktivní metody poznání (od obecného k jednotlivému), Aristoteles preferuje indukci (od jednotlivého k obecnému). Tyto dva přístupy ovlivnily například středověké myšlení. Realistická scholastika tak navázala na Platóna a nominalistická scholastika na Aristotela.
Aristoteles byl učitelem Alexandra Velikého. Jeho nejvýznamnějším politologickým spisem je Politika. V ní hovoří podobně jako Platón o správném fungování státu. Člověk je podle Aristotela zóon politikon, tedy živá společenská bytost. Nemůže žít samostatně, ke svému životu potřebuje komunitu, společenství. Stát má fungovat spravedlivě na základě dobrých a účinných zákonů. Společnost se dělí na dvě vrstvy: 1. Rodina. Jde o základní hospodářskou složku, zajišťuje obživu a reprodukci společnosti. 2. Obec - polis. Je zastřešující složkou, nositelkou spravedlnosti.
Podle toho, kdo vládne, rozlišuje Aristotelés tři základní právní formy státu: monarchii, kde vládne jednotlivec ve prospěch všech občanů, aristokracii, kde vládnou ti nejlepší a
politeu, kde se na vládě podílejí všichni svobodní občané. Kromě toho existují i tři špatné, pokleslé formy státu: tyranie - vláda samozvaného vládce ve prospěch sebe saméh, oligarchie - vláda bohatých pro svůj vlastní prospěch a demokracie, vláda davu. Za nejlepší právní formu státu považoval Aristoteles monarchii, kterou chápal jako vládu spravedlivého panovníka. Aristoteles zároveň založil další významnou vzdělávací instituci antického světa, Likeion, tedy jakýsi předobraz novodobého gymnázia. Při výuce se studenti s učiteli procházeli v sloupořadí (z řeckého peripatein). Proto se jeho škole i těm následnickým říkalo peripatetická. Nejdůležitější složkou společnosti je podle něj mezon, tedy střetní vrstva. Je nositelem stability a základních společenských hodnot.
V helénském období vznikají tři významné koncepce: epikurejská, stoická a skeptická.
Epikurejci - zakladatel Epikuros ze Samu (342-270 přnl.) - tvrdili, že základním cílem každého člověka je dosažení slasti. Ale nikoliv pouze tělesné (hedonismus), ale také duchovní. Nejvyšší slastí je podle nich vzdělání. V politických otázkách se epikurekci jeví jako individualisté, snad i předchůdci moderních liberálů. Stát má podle nich pouze roli stabilizační, má zajistit občanům bezpečí a jistoty. Je lhostejné, která vláda vládne, ale je důležité, aby co nejméně zasahovala do svobod a práv jednotlivce. Důležitým pojmem v jejich systému je zákonnost. Ačkoliv jde o individualisty, je pro ně dodržování platných zákonů velmi důležité. Tvrdí, že v minulosti se lidstvo chovalo jako zvířata v přírodě. Nebylo limitováno a ve světě panoval chaos. Lidíé proto mezi sebou začali uzavírat dohody, které nastolily řád ve společnosti. Epikura tak můžeme považovat za jednoho z prvních teoretiků tzv. společenské smlouvy (viz Spinoza, Hobbes, Rousseau).
Specifický postoj k politice měli stoici. Základní hodnotou stoicismu je klid, a to jak duševní, tak společenský. Záleží na každém jednotlivci, jak se podílí na veřejném životě. V celku je to totiž zcela lhostejné. Cílem každého člověka je neškodit, neubližovat, nechat žít i umřít. Jde tedy o extrémní liberalismus. Stoicismus je kosmopolitní, všelidský. Neexistují rozdílymezi lidmi, lidské hodnoty mají všeobecnou platnost. Mezi představitele stoicismu řadíme Zenona z Kitia, Senecu nebo římského císaře Marca Aurelia.
Skeptici byli pochybovači (skeptiskai – pochybovačně hodnotit věci kolem sebe). Pyrrhon z Élidy (365-275 přnl.) tvrdil, že zpochybnitelné je úplně vše. „O věcech nemůžeme nic vědět, proto poznání smyslové i rozumové je klamné - máme se zdržovat soudu o věcech - skepsí získáme lhostejný klid, klid ducha, což je blaženost. Skepse neznamená naprostou nečinnost, ale konformitu (splynutí) s daným způsobem života.“ Politika vnáší do lidského života pouze chaos, proto je podle skeptiků lépe držet se od ní daleko.
Všechny tyto tři směry považujeme za eklektické (kompilují předchozí koncepce a hledají v nich nové závěry). Nepřinášejí nové originální koncepce, pouze z nich hledají nová východiska.
Zatímco základem řeckého státu byla polis, tedy malá komunita s maximální participací všech občanů, Řím usiloval o jiné pojetí. Převzal sice řeckou vzdělanost a náboženství, veškerou energii však věnoval do mocenského rozvoje státu s širšími územními ambicemi. V Řecku sehrávala důležitou roli ve společnosti etika, Řím ji ze svého systému zcela eliminoval. Vše vživotě jednotlivců i sociálních skupin bylo podřízeno všeobecnému blahu římského státu. Zatímco Řekové kladli důraz na filozofii, Římané se zaměřili na rozvoj práva a státních institucí. Nejvýznamnějším právním dokumentem, který se nám z dob Římské říše zachoval, je tzv. Codex Iustinianus, což je soubor starého římského práva, který nechal vypracovat císař Justinián v 6. století. Ten se stal základem pro pozdější právní systémy starého kontinentu. Zároveň došlo k rozvoji státní administrativy a jejích institucí, které se staly vzorem pro vznik moderní byrokracie zejména v období renesance a klasicismu. Římské dějiny členíme na tři základní období: královské (754-510 přnl.), republikánské(510-27 přnl.) a císařské (27 přnl. - 476 nl.). Poslední období ještě členíme na dobu principátu (přetrvávaly republikánské instituce) a dominátu (převážily monarchické rysy Říma).
V Římě existovala plně rozvinutá třídní společnost. Vedle sebe žili bohatí (optimáti) a chudí (populárové), privilegovaní (patriciové) a neprivilegovaní (plebejové). Konflikty mezi těmito složkami římské společnosti přetrvaly až do zániku Západořímské říše v roce 476.
Důležitým pojmem v římské politice je státní moc, kterou římské právo chápalo jako jedinou podstatnou složku státu, ať už ve formě manus jako moc nad otroky, dominium jako moc nad věcmi, potestas coby moc nad osobami v otcovské moci a imperium, tedy moc úředníka a později císaře nad subjekty této moci podléhajícími.
Dalším důležitým pojmem starého Říma je legitimita. Podle římské státovědy náleží prvotní moc lidu (plnoprávným, tedy majetným občanům). Lid přijímá zákony a volí úředníky. Zákony (edikty), které úředníci vydávají, mají platnost pouze po dobu jejich funkčního období, tedy do ediktů dalších úředníků. Těmi jsou přijímány pouze tehdy, když se osvědčí. Úředník tedy musí posoudit zda je nařízení jeho předchůdce nebo nařízení jeho kolegy v souladu s obecným zájmem, tedy blahem. 
Teoreticky se politikou zabýval Polybios (200-120 přnl.). Tento původně řecký historik obdivoval římský politický systém, který chápal jako dokonalé spojení vlastností monarchie (konzulský úřad), aristokracie (institut Senátu) a přímé demokracie (lidová shromáždění, která volila například tribuny lidu). Cílem státu je podle něj udržet všechny tyto složky v rovnováze. Ve svém zásadním díle Historiai tvrdí, že základním cílem každého státu je zachování stability státu.
Cicero (106-43 přnl.) napsal hned několik politických prací: O povinnostech, O státu a O zákonech. Je považován za vrcholného ideologa pozdní římské republiky, která podle něj spojuje ctnosti urozených a bojovnost prostého lidu. Právo dělí na přirozené (dané bohy, jde o obecný řád věcí) a lidské (vytvořené svobodnými občany). Stejně jako Polybios spatřuje výhody římské republiky v kombinaci tří forem vlády: monarchické, aristokratické a demokratické. Římská republika všechny tyto výhody podle něj spojuje. Cicero však nebyl pouze teoretikem. Politiku vykonával v praxi jako vysoký republikánský úředník (zastával i funkci konzula). Jako politik Cicero hájil jednoznačně zájmy konzervativní strany optimátů (na rozdíl od Caesara, který zastupoval zájmy populárů). Tvrdí, že lid nepotřebuje faktickou svobodu, ale postačí mu pouze zdání svobody.
Politikou se zabýval i „filozof na trůnu“ Marcus Aurelius (121-180). V jeho díle Hovory k sobě je stěžejní politickou myšlenkou, důležitou pro rozvoj evropského politického myšlení, idea rovnosti. Tvrdí, že všichni lidé mají stejné dispozice a musejí podléhat stejným zákonům. Od chudého zemědělce po bohatého státního úředníka.